Kněževes nad Oslavou, tvrz - zámek

Objekt loveckého zámku je stavbou s dlouhou tradicí. Ve svých zdech dodnes obsahuje výjimečně dobře dochované gotické jádro původní kněževeské tvrze. O ní dosud chybějí jakékoliv konkrétní zmínky, neuvažujeme-li záznam z let 1416 a 1421, kdy se připomíná vladyka Matějek z Kněževsi, pečetící znakem zkřížených šipek. Stejný nedostatek informačních zdrojů doprovází také vlastní vesnici, s níž se v průběhu středověku setkáváme pouze v souvislosti s nečetnými zápisy majetkových převodů okolních statků a poté rovněž zmínkami o zdejších rychtářích. V roce 1491 můžeme sledovat spor mezi rychtářem Petrem a Janem Jezným z Kněževsi na straně jedné a usedlými lidmi na straně druhé o pastvy na horních lukách. Ve stejném období rychtář Petr spolu s rychtářem Michalem z Radostína kupují od vladyky Jiříka ze Šeborova klášterní zástavu v Pivcově Zhoři.

První století raného novověku je na konkrétní informace o osudech vsi a zdejšího feudálního sídla až nápadně chudé. Novější poznatky napovídají o využití zdejší tvrze ve druhé polovině 16. století rodem Heltů z Kementu. Následnými držiteli zdejší tvrze jsou Berkové z Dubé a Lipé. Teprve po skončení třicetileté války, jejíž důsledky se negativně podepsaly na značném zpustnutí vesnice, nacházíme další konkrétní doklady. Velký dvorec, přiléhající ke tvrzi a oceněný ještě v polovině 17. století na 550 kop grošů, tehdy pustý, byl při obnově přeměněn na běžnou selskou usedlost, jejíž majitel ještě před koncem 17. století přebírá dědičný úřad rychtáře. Pozemky dvora byly zřejmě zčásti rozděleny a zčásti připojeny k tehdy nově zřízenému vrchnostenskému dvoru v údolí Oslavy mezi Kněževsí a Radostínem nad Oslavou. Vlastní budova bývalé tvrze, v předchozím století nejspíše sjednocená do blokové podoby, byla využívána jako správní středisko blízkého rozlehlého lesního komplexu. Již v padesátých letech 17. století, kdy zdejší statek náležel hraběcímu rodu Kouniců, se zde připomíná hajný Jiřík Valenta, v letech 1732 až 1742 se zde polesným jmenuje Matyáš Huňáček. Ve 40., 50. a 60. letech 18. století se zde uvádí lesním Antonín Raichhold. V archivních pramenech nalézáme také údaje o kněževeském šafáři. Kupříkladu v roce 1728 tuto funkci zastává Jiří Borůvka.

Toto využití přetrvává v průběhu první půle 18. století, kdy je zdejší statek v držení hrabat z Ugarte (1676 - 1735) a následně v rukou Leopolda vévody Šlesvicko-Holštýnského (1735 - 1742), jak názorně dokládají záznamy z roku 1735. Kromě ubytování lesní správy se v budově nalézaly také pokoje k případnému ubytování majitelů panství a hostů v rámci honů. Barokní kultura si však v průběhu 18. století vyžádala zásadní kompoziční změny stavby, vyvolané zejména absencí hlavní reprezentativní prostory – společenského sálu. Ten zde vzniká z iniciativy Marie Eleonory Holštýnské, provdané vévodkyně z Guastally a Sabionetty kolem poloviny tohoto století spolu s přilehlým kabinetem a kuchyní. Sál se může dodnes pochlubit dosud výjimečně autenticky zachovalým dřevěným trámovým stropem, zdobeným bohatou profilací s řezbami, který byl zřejmě krátce po roce 1800 překryt omítaným podhledem a jehož přítomnost nebyla až do dnešní doby známa.

V průběhu druhé poloviny 18. století však v rámci reorganizace lesní správy meziříčského panství ztrácí zámek v Kněževsi na významu a jeho stavba je připojena k areálu selské usedlosti čp. 3. Budova je však i poté příležitostně užívána vrchností po celé devatenácté a první čtyři desetiletí dvacátého století, a to až do roku 1943, opět především v době honů, kdy se zde odehrávala společenská část programu spojená s hostinou. Pro tento účel byly v budově zřízeny jednoduché pokoje pro příležitostné ubytování hostů.

Výřez mapy kněževeského polesí z druhé poloviny 18. století (MZA Brno)

Výřez mapy hájemství kněževeského z roku 1777 (MZA Brno)

V polovině 20. století byla usedlost čp. 3 s pozůstatky středověké tvrze a loveckého zámku zabrána státem a nadále užívána téměř výlučně k zemědělským a sladovacím účelům. Původním majitelům byla navrácena až v devadesátých letech v téměř havarijním stavu, projevujícím se v poslední době především samovolnými destrukcemi některých partií hospodářských přístaveb. V roce 2012 získává zámek nového majitele, jehož cílem je navrátit objektu jeho někdejší historický význam a po citlivé obnově jej využít především k muzejním účelům. 

J. Sadílek, Kněževes čp. 3. Stavebně historický průzkum. Bystřice nad Pernštejnem 2013 - 2014.

Na výše uvedený text se vztahují autorská práva. Pro jakékoliv použití je nezbytný písemný souhlas autora.